Vikuňa je divoké zvíře s dlouhým krkem a velkýma očima, které produkuje srst ceněnou pro své tepelné schopnosti. V kontaktu s kůží udržuje vikuňa teplo a udržuje nositele v teple i při velmi nízkých teplotách. V dávných dobách se z této látky oblékala pouze královská rodina Inků.

Vikuňa je jedním ze čtyř druhů velbloudovitých v jižních Andách. Dva z nich jsou domestikované: alpaka a lama. Další dva, guanako a vikuňa, jsou divocí. Vikuňa je rozšířena podél pohoří And v Jižní Americe a nejvíce se vyskytuje v peruánsko-bolivijských horách a na severu Chile a Argentiny v nadmořské výšce od 3 800 do 5 000 metrů.

Výrazným znakem vikuní je barva jejich srsti. Na hřbetě, bocích těla, podél krku a na zátylku má skořicovou barvu. Na hrudi, břiše, vnitřní straně nohou a na spodní části hlavy je barva bílá.

Flickr

Odstranění vlny

Vikuně se v zajetí nerozmnožují. Tento druh tvoří divoká zvířata, která se klidně pasou. Pouze jednou ročně je vyruší místní obyvatelé, kteří se shromáždí, aby je odvedli do ohrad a odstranili vlnu. Vikuně se hromadně stříhají při slavnostních obřadech zvaných "chacos".

Při tomto obřadu stovky lidí vytvoří lidský kordon a nahánějí zvířata do dočasných ohrad, kde je jim odebrána vlna. Celý proces probíhá za přítomnosti dozorců z ochranářských orgánů, někdy se ho účastní i ekologové a novináři.

Hodnota tkaniny

Vysoká hodnota je dána vzácností této vlny, protože vikuňa vyprodukuje každé tři roky pouze 200 gramů vláken. Například na výrobu kabátu z vikuní v hodnotě přibližně 25 000 dolarů je zapotřebí 25 až 30 vikuní. Pár ponožek z této látky stojí přibližně 1 000 dolarů, oblek může vyjít na 70 000 dolarů a tepláky stojí přibližně 24 000 dolarů.dolarů.

Dreamstime

Dokud se skotská společnost Holland & Sherry nerozhodla vyrábět tuto tkaninu, nebylo možné sehnat oděvy vyrobené výhradně z vlny vikuňa. Důvodem byla hodnota vláken, která jsou velmi jemná, a proto stojí kilogram suroviny až 500 dolarů.

Další zvláštností vlny je, že má vlákna se šupinkami, které se vzájemně proplétají a izolují vzduch. Ročně se do zemí, jako je Itálie, Anglie, Německo a Spojené státy, vyvezou jen asi čtyři tuny vikuní vlny.

Ochrana vikuní

Před osídlením oblasti And Evropany se početnost vikuní pohybovala mezi jedním a dvěma miliony kusů. Po příchodu Španělů a jejich nevybíravém lovu, jehož cílem bylo přivézt do Evropy vlákno, však hrozilo jejich vyhynutí. V roce 1960 se jejich počet snížil na pouhých šest tisíc kusů.

K tomu byla zapotřebí dohoda mezi vládami Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Dohoda byla uzavřena v rámci Úmluvy o ochraně a managementu vikuní, která se poprvé uskutečnila v roce 1969.

Vlády při této příležitosti konstatovaly, že nejúčinnějším způsobem ochrany populace vikuní je zachovat ji ve volné přírodě. Bylo také uznáno, že vikuňa představuje alternativní ekonomickou produkci, která by měla přinést prospěch andským národům.

Stala se tak státem chráněným zvířetem s omezeným a kontrolovaným hospodařením. Lov a komercializace vikuní byly zakázány a v současnosti je povolena pouze komercializace vlákna. Aby bylo možné dohlížet a podporovat komercializaci prostřednictvím družstev nebo polokomerčních subjektů, byly vytvořeny oficiální organizace.

Od roku 1987 vlastní divoká stáda asi 200 andských komunit. Andští obyvatelé nemohou žádná z těchto zvířat obětovat, takže je mohou pouze stříhat, ale podle pravidel hospodaření a pod dohledem lidí, kteří tato zvířata studují.